Pokud od Zero Dark Thirty čekáte zážitek podobný Hurt Locker (Smrt číhá všude), který má na svědomí stejná režisérka, tak máte smůlu.
Film, který nyní míří na evropskou scénu, nedosahuje Hurt Locker ani po kotníky a slušelo by mu označení dokumentární. Na to, kolik se okolo filmu strhlo hysterie, jak si prý příslušníci ozbrojených sil, tak zaměstnanci CIA pouštěli při rozhovorech se štábem „hubu moc na špacír“, na filmu to poznat rozhodně nejde. Neobjevuje se zde nic, co by již předtím nezveřejnil někdo někde jinde a i skládání příběhu je na to, jaké informace jsou o honu na bin Ladina k dispozici, značně zkratkovité a útržkovité.
Ve třetině filmu prostě nevydržíte a modlíte se, aby byl už konec, protože popravdě řečeno, na dokument do kina asi jít nechcete. Děj nemá spád, představitelka hlavní role (Maya) sice odvádí skvělý výkon jak zahrát otravnou mrchu, ale „konzumaci“ filmu to moc nepomáhá. Nakolik jsou některé „stěžejní“ body rozvláčně podávány, chybí navíc divákovi dostatek informací kdo je kdo. Celý film tak hledáte někoho s kým se ztotožnit. Navíc řada dialogů vypadá neuvěřitelně, a co vše si na plátně Maya dovolí vůči nadřízeným je neskutečné – pokud jste někdy zažili byrokracii státní služby, tak těžko uvěříte, že vydržela v branži tak dlouho. Pokud tedy ona popisovaná analytička neseděla o hodně pater výše, než se nám film snaží podstrčit.
Nejkontroverznější z pohledu amerického diváka, který asi stále věří, že ve válce se bojuje v rukavičkách, představují „otřesné“ scény mučení. No měli by se podívat na některý evropský film z období druhé světové války, zobrazující výslechy gestapa. Nepříjemné tak pokrytcům může být, že film nastoluje otázku (byť nevyřčenou) nakolik je člověk ochoten akceptovat metody, vedoucí k požadovaným výsledkům. Je to ale stejná písnička, kterou slyšíme již řadu let – určitě jsou všichni nadšeni, že Usáma to má za sebou, ale přece nemusíme nikoho mučit, ne? Dobrá, můžete waterboardingu říkat rozšířený výslech apod., ale zkuste si jenom nalít do hrdla bez přerušení litr vody a dobrý pocit z toho mít nebudete. A to rozhodně waterboarding není. Jenže jak jinak získat potřebné informace?
Kathryn Bigelow se bohužel pokusila ještě jednou svézt na vlně vlastenectví a pokud se podíváte na hodnocení IMDb.com, tak se jí to ve státech podařilo. Nicméně Zero Dark Thirty chybí silný osobní příběh a pro Evropana, který očekává spíše něco ve stylu Zachraňte vojína Ryana nebo již zmíněný oscarový počin Smrt číhá všude, půjde o zklamání. Zaměříme-li se na „zábavnost“ filmu, tak té má asi více i hraný dokument (TV film) z dílny National Geographic „Seal Team Six: The Raid on Osama Bin Laden“.
A nedočkáte se ani precizního vykreslení skládání jednotlivých informací a postupů vedoucích k výsledku jako třebas u „agentské klasiky“ Tinker Tailor Soldier Spy – tolik informací zase tvůrci neměli. Takže během filmu jsou vám představeny klíčové údáklosti, které najednou v druhé polovině nějak do sebe jakžtakž zapadnou, protože jsou k dispozici další informace buví odkud. Režisérka se ani nenamáhala dostat na scénu někoho s replikou „Paní,. nesu Vám psaní“, což by vysvětlilo dodatečný nárůst zpravodajských informací.
Takže, doma u televize ano, vidět v kině není nutné.
Foto: Jonathan Olley / Columbia Pictures